Pětapadesátiletý Ivoš Budil přišel o zrak nešťastnou náhodou. Nejprve mu jako devítiletému spolužák při hře omylem vypíchl oko, na prahu dospělosti se přidaly problémy i s druhým okem, na které nakonec přestal vidět. Přesto jej tento handicap neodradil, aby žil aktivní život a naplno se věnoval sportu. Oči mu na závodech nahrazuje dlouholetý parťák a trasér, kterému musí plně důvěřovat. Právě důvěra v ostatní je podle něj u nevidomých klíčová.
