Žadonil a třásl se. Posledních 7 minut velitele Terezína

Příběh Siegfrieda Seidla ukazuje, jak se obyčejní lidé stali klíčovými účastníky mechanismu pronásledování a masového vraždění během druhé světové války. Seidl se narodil 24. srpna 1911 v Tullnu an der Donau a vyrůstal v bouřlivém období po rozpadu Rakouska-Uherska. Stejně jako mnoho mladých mužů své generace byl již v raném věku přitahován radikálním nacionalismem a antisemitismem. Už v devatenácti letech vstoupil do NSDAP, později se stal členem SA a následně SS – dávno předtím, než bylo Rakousko připojeno k nacistickému Německu. Po anšlusu Rakouska v roce 1938 se oddaným nacistům, jako byl Seidl, otevřely nové příležitosti. Díky své loajalitě vůči režimu rychle postupoval v řadách nacistického bezpečnostního aparátu. Během války působil v Hlavním říšském bezpečnostním úřadu (RSHA), kde pracoval pod vedením Adolfa Eichmanna, jednoho z hlavních organizátorů holokaustu. Z této pozice se podílel na deportacích a přesidlování Židů a Poláků z nacisty okupovaných území. V říjnu 1941 dostal rozkaz zřídit a vést terezínské ghetto v Protektorátu Čechy a Morava severně od Prahy. Terezín sloužil jak jako tranzitní tábor pro deportace do vyhlazovacích táborů ve východní Evropě, tak jako propagandistický nástroj určený k oklamání mezinárodního společenství. Za Seidlova velení se každodenní realitou vězňů stalo přelidnění, hlad a nemoci. Ghettem prošlo přibližně 121 000 lidí, desítky tisíc zde zemřely a mnoho dalších bylo deportováno dále na východ, kde byla většina z nich zavražděna. Později během války sloužil Seidl v Bergen-Belsenu, Mauthausenu a v Maďarsku u jednotek Einsatzgruppe, kde pomáhal koordinovat deportace maďarských Židů do Osvětimi-Březinky, kam byla většina z nich po příjezdu poslána přímo do plynových komor. Po válce se Seidl pokusil ukrýt v Rakousku, byl však dopaden a postaven před Rakouský lidový soud. Byl uznán vinným ze zločinů proti lidskosti a velezrady a odsouzen k trestu smrti. || Vypravěč: Luboš Novák