Poprava válečných zločinců zodpovědných za smrt čtvrtiny běloruského národa

Již po cestě stráže zastřelily nejméně 500 lidí příliš slabých na to, aby pokračovali pěšky. Ženy už své děti nemohly nést a nechávaly je na kraji cesty. Devátá armáda doporučila, aby při podobných operacích v budoucnu za pochodujícími následovalo pohřební komando, které by mrtvá těla odklízelo. V táboře Ozariči dozorci bez varování zastřelili každého, kdo se při hledání vody přiblížil k oplocení. Vězni byli většinou rodinní příslušníci otrockých pracovníků – děti mladší 13 let, nemocní, matky s kojenci a staří lidé. Mnozí z nich se nakazili tyfem a byli ponecháni napospas osudu v mokřadech bez přístřeší, lékařské pomoci, jídla a čisté vody. Během jediného týdne zemřelo nejméně 9 000 dalších lidí. Aby se předešlo odhalení operace Rudou armádou ještě před ústupem, bylo civilistům zakázáno rozdělávat oheň, a to navzdory krutým mrazům. Larisa Staškevič, která tábor přežila, po válce vzpomínala: „Byla tam brána s ostnatým drátem, malé strážní věže s vojáky a německými ovčáky, ale nic jiného.“ Vysvětlila, že každý, kdo se pokusil rozdělat oheň, byl okamžitě zastřelen. Kvůli teplu se schovávala za mrtvoly zavražděných vězňů. Německé vrchní velení oslavovalo tisíce mrtvých jako úspěch a označovalo oběti za „neužitečné jedlíky“...