Je všední den, jeden z těch, které se nijak nezapisují do paměti dějin, a přesto právě takové dny nejlépe vypovídají o tom, jak se tehdy skutečně žilo. Píše se rok 1995. Ráno přichází tiše, bez vibrací telefonu, bez blikajících upozornění a bez pocitu, že už v okamžiku probuzení něco nestíháš. Svět je pomalejší, méně roztěkaný a nikomu to nepřipadá zvláštní. Tenhle den není ničím výjimečný. A právě proto stojí za to se k němu vrátit.
