Simona Bagarová o setkání se smrtí, víře, nedůstojné péči o seniory a trapnosti politiků

„Dejte mi polštář, já už se chci udusit,“ byla věta, která předurčila profesní dráhu Simony Bagarové, manažerky, která se věnuje péči pro seniory. Vyslechla ji z úst téměř stoleté klientky v domově pro seniory, kde dobrovolničila. Otřesena pohledem na zoufalou ženu zašla za zdravotní sestrou s tím, jestli by nebylo možné podat nějaké uklidňující léky, a narazila. Odpovědí jí bylo: „To je konec, už ji nech být.“ Když posléze na nedůstojné a nekvalitní zacházení, kterého byla opakovaně svědkem, upozornila zřizovatele služby, narazila podruhé. Její stížností se nikdo ani nezabýval. O neadekvátní péči o seniory se totiž většinu času nemluví. Atraktivním tématem je pouze před volbami, kdy se pár „starostlivých fotek“ se seniory hodí do kampaně. „Myslím si, že je mimořádně nevkusné chodit jednou za rok, nebo jednou za čtyři roky, podle toho, kdy se to hodí, do domova seniorů si tam potřást rukou a vyfotit se, a pak nedělat nic,“ říká Bagarová s tím, že státu chybí dlouhodobá vize a strategie péče.