Byla to jen jedna z tisíců partií. Sehraná v roce 1908, bez ovací, bez fotografií, bez pamětníků. Nikdo ji nevyprávěl, nikdo ji neoslavoval. A přesto má v sobě něco, co nelze přehlédnout. Jednoduchý tah, který zlomí tempo. Kombinace, která přichází z ticha. Partie, na kterou se zapomnělo. A přece ji, po více než sto letech, znovu držíme v rukou. Ne proto, že by změnila dějiny. Ale protože nám připomíná, proč jsou šachy krásné. Ne všechno musí být slavné, aby to bylo nesmrtelné.
