Jedna vedle druhé. Tváře bez jména, bez výrazu, strnulé v hrůze. Ve slavném berlínském muzeu jsou jich na sobě tisíce. Když do nich šlapete, vydávají zvuky, jako by naříkaly. „Nejdu tam. To je hnusné. Fuj,“ zní také prostorami instituce, která vedle holocaustu připomíná i další oběti válek, genocid a etnických čistek. Ten první krok do obličejů vyrobených z kovů je vážně divný.
