Kecy a politika 280: Měl by Petr Pavel mlčet?

Tuto epizodu koncipujeme formou otázek a odpovědí, které nám zaslali naši předplatitelé. Jedna z otázek zněla, proč nejsme sebevědomým lídrem střední Evropy a proč, když naše politické reprezentace dělají zahraniční politiku, jsou hodně při zemi – buď konformně přitakáváme většině, nebo si tiše cosi mrmláme v koutě. Po pokusech Fialovy vlády dělat aktivnější politiku ve vztahu k Ukrajině (např. česká muniční iniciativa), do níž jsme zapojili řadu západních států, už jsme zase v poloze zmatečného těkání a nesmyslných výroků. Česko od roku 2004 (vstup do EU) nemůže najít sjednocující národní zájem, který by spojil různé části politického spektra. Hodně to také vychází z národní mentality. Pořád se sami definujeme jako malý stát, přičemž podle počtu obyvatel (11 milionů) jsme devátí z 27 států Evropské unie. Když někomu v Česku řeknete, že jsme větší než všechny skandinávské státy nebo že hrubý domácí produkt na hlavu je na úrovni řady západních států, nevěřícně kroutí hlavou. Za 30 let Česká republika zažila obrovský vzestup, který si většina národa nedokáže užít a mentálně žije v realitě „spálené země“, jak v jedné předvolební debatě nazval Česko Miloš Zeman. Přitom jsme mimořádně bezpečná země s rozsáhlým sociálním zabezpečením, která dobře absorbuje cizince na svém území. Ti se vesměs chtějí asimilovat a nevnucují nám své hodnoty. Tahle sociální soudržnost a vnitřní bezpečnost jsou něčím, co je dnes ve většině západních demokracií narušeno. Namísto toho se jedna část politického světa, paradoxně ta, která je zrovna u moci, snaží popisovat Česko jako zbídačenou zemi, kterou teprve oni musí vyvést z bludného kruhu. Tohle bahnění se v pocitech porážky a nezdaru je pro rozvoj země stejně brzdícím momentem jako nesmyslné regulace a přepjatá byrokracie. Kdyby čas od času prezident republiky neřekl o Česku něco pozitivního, musel by si zahraniční pozorovatel myslet, že jsme země v rozvalu.