Miláčku, v sobotu jedeme k našim! Aneb když nevycházíte s rodiči parnerky/partnera

Jako puberťačka jsem se návštěvám rodičů svých chlapců vyhýbala jako čert kříži. V pokročilejším věku se mi zadařilo tento striktní postoj pozměnit. Přesto jsem se ale u společného oběda vnitřně klepala nervozitou a optat se na návštěvu toalety představovalo maximální možnou míru trapnosti. V dospělosti se bohužel příliš nezměnilo:-) Stále bojuju s místy až komickou nervozitou a studem a doufám, že až mi potáhne na šedesát, situace se změní. Bylo by to na místě. Tento můj prapodivný stav mysli je nicméně inspirativní. Podobně jako některé zkušenosti z dávné minulosti, mezi něž patří například setkání s matkou, která byla dominantní víc, než bylo zdrávo. Většina z mých přátel s rodiči svých partnerů vychází velice dobře. Pak je ale pár výjimek. Je taková situace řešitelná v poklidu, nebo je na místě vzít lidově řečeno nohy na ramena?