Sedím v Boeingu 777 a nad hlavou mi září digitální hvězdy. Když mému sousedovi stevard přinese vodu, též o ni požádám. Asi padesátiletý Arab mi okamžitě podává tu svou, sám počká na další. Po přistání zcela automaticky odcloní řadu lidí tlačících se uličkou ven, aby mě pustil před sebe. Je to poprvé, co se mi takové míry empatie dostává od naprostého cizince. Do dubajské noci vystupuji v období ramadánu a chápu, že lekce o jeho hodnotách už započala.
