Poprava Paula Szczurka – Brutálního nacistického dozorce z tábora Osvětim

Jako vedoucí bloku 10 a 22 si Paul Szczurek užíval organizaci jmenovitých nástupů - apelů. Při apelech byli vězni seřazeni do řad po deseti a pak počítáni, což někdy trvalo hodiny a pro vězně to mohlo být obzvlášť trýznivé, zejména za špatného počasí. Někteří dozorci SS organizovali tyto nástupy tak, že trvaly od 5.00 hodin ráno až do pozdních večerních hodin. Kvůli mrazivému počasí a vyčerpání mnoho vězňů zkolabovalo a poté bylo odvedeno do plynových komor. Szczurek se také účastnil selekce na železniční rampě. Proces selekce a vraždy byl pečlivě plánován a organizován. Když vlak zastavil na nástupišti, příchozí byli seřazeni do dvou zástupů - muži a chlapci do jednoho a ženy a dívky do druhého. Lékaři SS, jako byl Josef Mengele, prováděli selekci. Jediným kritériem byl vzhled vězňů, o jejichž osudu - na práci nebo na smrt - se rozhodovalo podle libosti. Szczurek - když spolu s dalšími esesáky dohlížel na nakládání vězňů, kteří měli být převezeni ve vozech do plynových komor - se choval nelidsky a vězně krutě mučil, ženy, muže a děti bil holí nebo rákoskou, když je nutil nastoupit do vozů. Esesáci drželi lidi určené k smrti v nevědomosti o tom, co je čeká. Řekli jim, že je posílají do tábora, kde na ně čeká práce, ale nejdříve se musí podrobit dezinfekci a koupeli. Pak jim zdvořile řekli, aby si pověsili oblečení na háčky a osprchovali se, a dokonce jim slíbili, že dostanou polévku a čaj nebo kávu. Byli však odvedeni do plynových komor, zavřeni a usmrceni plynem - cyklonem B. Po zavraždění byly obětem vytrhány zlaté zuby a ženám byly ostříhány vlasy Sonderkomandem, což byly skupiny Židů nuceně nasazených na práci v krematoriu. Těla byla odvezena do krematoria ke spálení, kosti byly rozemlety na prach a popel rozptýlen na polích. Szczurek se také aktivně podílel na popravách prováděných zastřelením u Stěny smrti nechvalně proslulého bloku 11, a oběšením. V letech 1942-1944 bylo založeno více než 40 osvětimských pobočných táborů, které využívaly vězně jako otrocké dělníky, především v různých druzích německých průmyslových podniků a farem. V jednom z nich, Monowitz-Buna, byl nasazen i Paul Szczurek. V Monowitz-Buně bylo asi 12 000 vězňů. Většinu tvořili Židé, ale kromě nich zde byli umístěni také nežidovští zločinci a političtí vězni. SS účtovala společnosti IG Farben, která zde stavěla své továrny na výrobu syntetického kaučuku, tři říšské marky (RM) denně za nekvalifikované dělníky, čtyři (RM) za hodinu za kvalifikované dělníky a jeden a půl (RM) za děti. Paul Szczurek zůstal v táboře až do prosince 1944 nebo ledna 1945, kdy se ke komplexu koncentračních táborů v Osvětimi přiblížila sovětská vojska a SS zahájily evakuaci Osvětimi a jejích pobočných táborů. Tyto nucené pochody vězňů koncentračních táborů vešly ve známost jako pochody smrti. Vězni museli pochodovat na dlouhé vzdálenosti pod dozorem a v mimořádně tvrdých podmínkách. Po skončení války byl Szczurek souzen v osvětimském procesu, který začal 24. listopadu 1947 a trval jeden měsíc. Svá svědectví poskytla řada svědků. Jeden ze svědků jménem Sosnowski vypověděl, jak v listopadu 1942, když šel pro nějaké trubky do skladu, potkal po cestě Szczurka se psem. Szczurek na něj bezdůvodně poštval zvíře, které mu kouslo do stehna a způsobilo mu krvácení. Sosnowski také vypověděl, jak v únoru 1943 při nástupu jeden z nemocných vězňů nemohl stát, a proto se posadil. Szczurek ho začal bít, dokud neupadl do bezvědomí. Muž byl převezen na ošetřovnu až po skončení nástupu. Szczurek prohlásil, že vše, co svědci vypověděli, je nepravdivé. Jeho lži mu však nepomohly uniknout spravedlnosti. Dne 22. prosince 1947 odsoudil polský Nejvyšší národní soud v Krakově Szczurka k trestu smrti oběšením. Když byl 24. ledna 1948 popraven, bylo mu 39 let.