Brutální poprava Wandy Klaff - sadistické dozorkyně v koncentračním táboře Stutthof

...Koncem dubna 1945 byli zbývající vězni odvezeni ze Stutthofu po moři, protože Stutthof byl zcela obklíčen sovětskými vojsky. Stovky vězňů byly opět nahnány do moře a zastřeleny. Odhaduje se, že během evakuace ze Stutthofu a jeho pobočných táborů zemřelo přes 25 000 vězňů, tedy každý druhý. Když sovětská vojska 9. května 1945 Stutthof osvobodila, našla jen asi 100 vězňů, kterým se podařilo ukrýt během závěrečné evakuace tábora. Wanda Klaff utekla z tábora počátkem roku 1945. V červnu téhož roku byla zatčena v domě svých rodičů a brzy poté ve vězení onemocněla tyfem. Klaff byla souzena v prvním stutthofském procesu, který začal 25. dubna 1946. Během procesu řekla: "Jsem velmi inteligentní a své práci v táborech jsem se věnovala s velkým nasazením. Každý den jsem udeřila nejméně dva vězně". Po tomto prohlášení byla pravděpodobně jediná, kdo si to myslel. Proces skončil 31. května a Wanda Klaff byla odsouzena k trestu smrti oběšením. Její poprava se konala veřejně a stala se divadlem hrůzy, které zaznamenali fotografové oficiálního tisku. Po druhé světové válce byly v Polsku vykonány pouze tři veřejné popravy válečných zločinců. Jedna z nich se konala na kopci Biskupia Górka u Gdaňsku, bývalého Danzigu. Když bylo 4. července 1946 na šibenici oběšeno 11 nacistických zločinců z koncentračního tábora Stutthof včetně Wandy Klaff, přihlíželo tomu 200 000 lidí. Toho dne zažil kopec Biskupia Górka skutečné obležení. Tři dny předtím noviny informovaly o datu popravy. Zaměstnavatelé na pracovištích vyhlásili volno a zajistili zaměstnancům na tuto událost dopravu. Každý se mohl přijít podívat. Bezpečnostní složky se obávaly, že by mohlo kdykoli dojít k lynčování, a milice a armáda měly potíže s kontrolou obrovského davu. 4. července bylo velmi teplo a svítilo slunce. Přesně v 17 hodin přivezlo jedenáct otevřených nákladních aut na popraviště vězně, kteří měli ruce a nohy svázané provazy. Na plošině každého z jedenácti nákladních aut stál jeden odsouzenec, celkem šest mužů a pět žen. Nákladní vozy zacouvaly pod šibenici a odsouzenci se museli postavit na prkna nebo na židle, na kterých seděli. Bývalí vězni ze Stutthofu, oblečení v pruhovaných uniformách, se dobrovolně přihlásili jako kati a navlékli odsouzencům na krk jednoduchou smyčku z provazu. Na rozdíl od ostatních čtyř stutthofských dozorkyň byla Wanda Klaff, které tehdy bylo 24 let, oběšena ženou. Poprava byla naplánována tak, že po vyjetí každého nákladního auta dopředu zůstalo 11 odsouzených viset, jejich těla ale nespadla z příliš velké výšky. Díky tomu jim oprátky nezlomily vaz a nezpůsobily okamžitou smrt. Tato metoda krátkého shozu měla za následek trýznivou smrt uškrcením každého ze zločinců, která trvala od 10 do 20 dlouhých minut. Když řidič prvního náklaďáku s Johannem Paulsem, bývalým velitelem stráží ve Stutthofu, nastartoval motor a pomalu se rozjel vpřed, Pauls, než sklouzl z plošiny a pověsil se na lano, stačil vykřiknout "Heil Hitler!". Odpovědí mu byly urážky davu. Když se Paulsovo tělo přestalo hýbat, dal se do pohybu další náklaďák a jiný zločinec zahájil to, co přítomní na popravě popsali jako "tanec na laně". Zatímco se nákladní auta rozjížděla, ostatní odsouzení měli možnost dobře si prohlédnout, co je za několik okamžiků čeká. Když se řidiči jednoho z nákladních aut několikrát za sebou nepodařilo nastartovat motor, bývalý vězeň Stutthofu odsouzeného shodil z plošiny. Dav mával a lidé křičeli "Za naše muže, za naše děti". Když zemřel poslední odsouzenec, bezpečnostní složky pustily dav k šibenici. Lidé z těl strhávali knoflíky a kusy oblečení, do mrtvol kopali a mlátili je holýma rukama. Shromáždění lidé byli poté zahnáni a těla byla ze šibenice odstraněna. Poté byla odvezena na Lékařskou univerzitu v Gdaňsku, kde byla použita jako učební pomůcka při výuce anatomie.