Krásná Japonka v malé podprsence

..a nemíchejte všude politiku,.mě se ta holka moooc líbí!

Jak jste se dostali od japonky k Leninovi a socialismu? Myšlenky o socialismu se budou lidem vždy vracet (možná se to bude jmenovat trochu jinak).Většinou po válkách,velkých neštěstích nebo různých "morových ranách.Je to hezká pohádka,ale vždy to skončí na silných osobnostech a lidových náladách (husitství byla taky forma socialismu).

jéééééééééééé, vždyť je to nahrané, určitě si z toho hned ptáka nevyhoním :)

V.I. Lennin se narodil 22.dubna 1870 v Simbirsku nedaleko Volhy. Bylo to středně velké město asi se 43 000 obyvateli.Vlastním jménem Vladimír Iljič Uljanov byl již jako mladý chlapec velice intelektuálně vyspělý. Do kolektivu nikdy nedokázal moc zapadnout ,což bylo dané tím, že Lenin vypadal mladě jen podle svých dokladů, ale ve skutečnosti se choval velmi zrale a dokonce ve svých 20 letech vypadal na 40. Měl povadlou pleť,téměř úplnou holohlavost, ryšavý vousy a dokonce i chraplavý hlas starého muže. Když bylo Leninovy 16 let, umřel na mozkovou příhodu jeho otec Ilja v necelých 55 letech. Hrátkou osudu bylo, že Lenin umřel na téměř totéž a téměř stejně starý. O rok později umřel za podivných okolností - oběšením Leninův bratr Alexander. Téhož roku počíná Lenin studovat na univerzitě v Kazani právnictví. Může existovat mnoho důvodů, proč Lenina upoutal marxismus. Někdy kolem roku 1889 dostal do ruky první svazek Marxova Kapitálu, který ho nadchl a rozhodl se dále zajímat o tyto teorie. V témže roce je Lenin vyhozen z univerzity a studium práv dokončuje v Petrohradské univerzitě. V roce 1892 nastupuje v Samaře na místo advokátního koncipienta. Po dobu zastávání práce advokáta pracuje na díle „Kdo jsou přátelé lidu a jak bojují proti sociálním demokratům“ a v roce1894 tato publikace oficiálně vychází. Po té odjíždí Lenin do zahraničí, kde se setkává s ideologistou Plechanovem po příjezdu do Ruska je Lenin zatčen v Petrohradě za kritiku a aktivity proti carskému režimu a o 2 roky později je převezen na Sibiř do města Šušenskom. Na Sibiři se žení s Naděždou Krupskou . V roce 1902 vychází jeho druhá kniha nesoucí název „Co dělat“ ? Lenina hluboce pobouřil carův čin, který vstoupil do historie jako krvavá neděle.V roce1905 se sešly davy poklidně demonstrujících rusů, aby vzneslo protest proti znepokojivé ekonomické situaci ve státě. Car však nepochopitelně přikázal svým vojákům, aby začali střílet do bezbranných lidí. Zemřelo 1000 lidí a dalších 5000 bylo raněno. O dva roky později odjíždí Lenin do Finska, později do Švýcarska, odtud do Francie, navštěvuje Polsko a nakonec se v roce 1913 přemisťuje se svou nemocnou manželkou do Německa, aby se zde léčila. Po dobu co Lenin trávil v emigraci se roku 1914 rozpoutává konflikt, který přeroste v 1.světovou válku. Mezitím Lenin vyvíjí revoluční protiválečné aktivity na konferencích se socialistama ve Švýcarském Zimmerwaldu. Lenin se domníval, že našel nový koncept společnosti pro celý svět. V tomto politickém plánu budoucí socialistické společnosti se již v počátcích projevily aspekty, které nakonec vedly do slepé uličky. V roce 1917 vyvrcholily spory v Rusku v Únorovou revoluci. Lidé ztratili důvěru ve vládu a v cara Mikuláše II. V Petrohradě vypukly stávky a demonstrace. Vojsko se často spojovalo s demonstranty a 15.března již nebyl car schopen kontrolovat své podané a armádu, a proto abdikoval. Po té se vlády ujala tzv. Prozatimní vláda. Lenin celou situaci sleduje ze zahraničí a do Ruska se vrací 16.dubna, aby zde vydal své tzv.“Dubnové teze“. Teprve od této chvíle počíná bolševická strana mluvit plným hlasem, a což ještě vážnější, svým hlasem vlastním.Stalin byl docela jiný typ bolševika, a to jak svým psychickým ústrojím, tak i povahou své stranické práce: byl to typ pevného, teoreticky i politicky jednoduchého organisátora. Lenin se Zinověvem, jakožto pomocníkem, konal všechnu vůdčí práci. Neobyčejně odpovědné tajemnické povinnosti konala Leninova žena Krupskaja. Milejší je mi neprodlený rozkol s kýmkoli z naší strany, než bych ustoupil sociálnímu patriotismu..." Po této zdánlivě neosobní hrozbě, mířící však na určité osoby, Lenin naléhá: "Kameněv musí pochopit, že se na něho klade světově dějinná odpovědnost". Kameněv je jmenován proto, že jde o zásadní věci politiky. Měl-li by Lenin na mysli úkol praktického boje, připomenul by spíše Stalina.Na podzim odjíždí Lenin do Petrohradu,

kde hlasuje na schůzy Ústředního výboru nově vytvořené „Bolševické strany“ pro

Skutečného socialismu je dosaženo až tehdy, kdy je nastolena plná rovnost v beztřídní společnosti. Demokratický socialismus usiluje, aby se cestou politické demokracie postupně odstraňovaly nerovnosti.
Sovětský socialismus byl úzce spjat s totalitarismem a despotismem. Je však třeba se odmyslet od ztotožňování socialismu se socialismem zdeformovaným sovětskou zkušeností, vycházející ze stalinismu, ale spíše se vyvarovat dříve udělaných chyb. Vládnoucí strany vydávaly socialismus za svou oficiální ideologii, ve skutečnosti jim však šlo o moc, čímž pojem socialismu zcela zdiskreditovaly. Zásadním rozdílem oproti teorii bylo, že revoluce nebyla dokončena, tedy nedošlo k předání moci lidu. Kdyby však revoluce zvítězila nejdříve v Marxově Německu, byl by z tamního socialismu vznikl asi velmi disciplinovaný, nesporně výkonný systém. Sovětské komunistické vedení nepochopilo, že bez iniciativy a zájmu lidových vrstev a bez pocitu svobody není možné očekávat efektivní ekonomickou činnost. Čína nepochopila, že čistě přikazovací systém podřízenosti a poslušnosti založený na strachu a disciplíně a upevňovaný na základě trestu je vhodný pro vojenskou organizaci, nepovede však k úspěšné spolupráci mezi pracujícím lidem. Pokud nebude nadále ztotožňován socialismus s reálným socialismem minulosti, má šanci se prosadit, neboť hlavní nedostatky kapitalismu (zejména nezaměstnanost) stále přetrvávají.
Socialismus je ze všech politických ideologií nejrozsáhlejší a zahrnuje širokou škálu teorií a tradic. Různé sociální, kulturní a historické síly v západní a východní Evropě, v Asii v Africe i v Latinské Americe totiž formovaly socialistické ideje svým vlastním způsobem.
Ve 20. století jsme byli svědky rozšíření socialistických idejí do afrických, asijských a latinskoamerických zemí, které měly jen malou nebo žádnou zkušenost s průmyslovým kapitalismem. Socialismus se v nejednom případě vyloupl z protikoloniálního boje, spíše než z boje třídního. Ideu třídního vykořisťování nahradila idea koloniálního útlaku, což vedlo k vlivnému spojení socialismu a nacionalismu. Po revoluci v roce 1949 převzala bolševický model komunismu Čína a po ní severní Korea, Vietnam, Kambodža a Laos, jinde se realizovaly umírněnější formy socialismu. Pod vlivem hodnot tradičního kmenového života a morálních principů islámu se vyvinuly i specifické formy afrického a arabského socialismu. V Jižní a Střední Americe vedli socialističtí revolucionáři válku proti vojenským diktaturám, které považovali za nositele zájmů amerického imperialismu. Castrův režim, který se dostal k moci po kubánské revoluci v roce 1959, navázal těsné vztahy se Sovětským svazem, zatímco sandinovští partyzáni, kteří uchopili moc v Nikaragui v roce 1979, se k žádnému bloku nepřipojili a zůstali nezúčastněnými. Salvador Allende v Chille se v roce 1970 stal první demokraticky zvolenou marxistickou hlavou státu, ale v roce 1973 byl svržen a zavražděn během převratu, který podporovala 'CIA'.
Ve druhé polovině 20. století byl socialismus konfrontován s řadou obtížných úkolů. Sociálnědemokratické strany prováděly rozsáhlé programy sociálních reforem, budovaly smíšené ekonomiky a poskytovaly stále širší sociální péči. Vzorovou západní sociální demokracií se v mnoha ohledech stalo Švédsko, kde v poválečném období většinou vládla dělnická strana. Počátek hospodářské deprese v 70. letech však v mnoha případech rozmělnil volební úspěchy socialistických stran. Nejvíce to bylo patrné ve Velké Británii, kde Margaret Thatcherová vyhlásila "smrt socialismu". Často se za porážku socialismu (či marxismu) v celosvětovém měřítku považují Gorbačovovy reformy v Sovětském svazu a následné zhroucení komunistické vlády v celé východní Evropě. Šířka a pružnost socialistické ideologie je však její silnou stránkou, proto na ni nelze do budoucna nelze zanevřít. V základech socialistické ideologie je navíc vize lidí žijících ve vzájemné harmonii a míru, která je tak

Tedy především myšlenka komunismu je součástí evropského levicového myšlení. Samo označení levice se zrodilo 11. září 1789 ve francouzském ústavodárném shromáždění, kde stoupenci rozhodující moci parlamentu a suverenity lidu se posadili nalevo a stoupenci monarchie a silné královské moci napravo. Od té doby se zastánci silné autority, společenské nerovnosti a jim odpovídající historické tradice řadí k pravici. Pravice také dlouhou dobu cítila silný odpor k demokracii a všeobecnému volebnímu právu, kladla důraz na poslušnost vůči autoritám, společenskou hierarchii, přirozené rozdíly mezi lidmi a rasami a logicky cítila odpor k myšlence pokroku. Levice je pak dědicem radikální tradice francouzské revoluce, vedle kořenů ještě podstatně starších a lze ji rovněž definovat pomocí tří pojmů této revoluce samé, a to rovnosti, svobody a bratrství.

Politické strany, hnutí i jednotlivci kteří se k tomuto ideálu hlásili a usilovali o jeho uskutečnění, jsou proto řazeni k levici, jsou označování za levicové. Ti, kteří pak usilovali o opak za pravicové.

To se mění až po II. světové válce a zejména v 60. létech 20. století. V této době se tato dělící kritéria zásadně rozmazávají. To má mnoho příčin. V neposlední řadě hrála velkou roli zkušenost s nacismem a fašismem, který mnohé pravicové ideály na dlouhou dobu zcela zdiskreditoval. Nezanedbatelnou roli rovněž hrálo sílící demokratizační hnutí ve společnosti, kde v podmínkách všeobecného volebního práva musely pravicové strany přehodnotit svoje programy, a to z důvodu prosté snahy o sebezáchovu jako významných politických sil. Na druhé straně došlo rovněž k oslabení radikalismu levicových politických stran.

Vezmeme-li v úvahu celý vývoj levicového hnutí, jehož je komunistické hnutí nejradikálnější součástí, rozvíjí se postupně její ideové a hodnotové jádro tvořené pojmy „rovnost, svoboda a bratrství“, které samy o sobě tvoří nerozdělitelnou trojici, zdůrazněním odporu vůči válce o uznání hodnoty míru a rovněž o klíčovou hodnotu tvořivé práce a spolupráce v rámci společenského celku. Bratrství, moderněji bychom řekli solidarita, se stává všelidským a stejně jako celý tento ideál získává univerzální charakter, tj. stává se ideálem budoucí společnosti, v níž budou žít podle uvedených zásad všichni lidé na této zemi bez rozdílu pohlaví či barvy pleti. V této podobě nalezneme levicový ideál již v pracích K. Marxe a jako takový velmi silně oslovoval českou inteligenci mezi světovými válkami. Jeho rozvedení do konkrétnější podoby ústilo u Marxe v požadavek politického systému založeného na přímé demokracii, v rovině ekonomického systému však zůstává jen na úrovni několika všeobecných zásad, a vzhledem k podstatě Marxovy materialistické filosofie dějin tomu ani jinak nemohlo být (blíže viz knihu „Marxova filozofie dějin“, nakl. L. Marek, Brno, 2005 ).

Výše uvedená tvrzení o obsahu levicového ideálu, resp. projektu je nutné poněkud blíže vysvětlit v kontextu známých požadavků na nastolení diktatury proletariátu a zrušení soukromého vlastnictví výrobních prostředků jeho nahrazením vlastnictvím celospolečenským.

Protože zde budeme vycházet z Marxovy filosofie historického materialismu jako nejvlivnější levicové filosofie, je nutné zdůraznit, že výše uvedené ideály nejsou v této filozofii výsledkem poznání nějakých věčných hodnot, ale ideovým vyjádřením vlastních zájmů utlačených a kapitalisty vykořisťovaných tříd, tedy především proletariátu. Samotný pojem proletariátu pak vystihuje tu třídu společnosti, která je zbavena výrobních prostředků a z důvodů zachování vlastního života je nucena prodávat svou pracovní sílu – schopnost pracovat, těm třídám, které výrobní prostředky soukromě, tj. jako privilegium dostupné jen společenské menšině, vlastní. Tento prodej sebe sama jako pracovní síly je jíž sám o sobě aktem sebeponížení a ve svém výsledku vede jen k dalšímu ponížení v podobě podřízení se těm, na nichž proletariát existenčně závisí a j

Dobrá japonečka, potřebovala by pořádně vyklepat :-)) nafouknout břicho a pak se jít podívat, jak bude snadno díky cvičení rodit. :-))

Neni tu nejaka ceska bez...

))))))))))))

))))))))))))